Dálkové studium vyřazuje pedagoga z těsného sepětí se vzdělávaným, přednášky jsou nahrazeny skripty a působení pedagoga je omezeno pouze na konzultace a cvičení. Vyžaduje obvykle pravidelné návštěvy vzdělávací instituce a je poměrně neefektivní také z toho důvodu, že používané studijní materiály jsou doprovodnými texty, které presenční studium používá pro doplnění přednášek. Jeví se jako nejméně vhodná forma studia vůbec.

Distanční vzdělávání je technologie řízeného samostudia. Vzniklo na základě potřeby výuky bez fyzické přítomnosti učitele. Bylo to jednak z důvodu velké vzdálenosti od míst, kde se nacházejí školy (např. v Austrálii), kvůli nutnosti vyškolení velkého množství lidí (např. v britských koloniích), z důvodu rekvalifikací pracovníků, kteří jsou již v zaměstnání, starají se o rodiny a nemohou navštěvovat presenční formu studia a v neposlední řadě pro další vzdělávání pracovníků, za účelem zvyšování kvalifikace a doplňování znalostí o nejnovější poznatky nebo jiné obory (např. management).

Je to technologie, která se postupně vyvinula z korespondenční formy studia. [Dvořáková Eva, RNDr.: Několik poznámek o distančním vzdělávání; Technická univerzita v Liberci, říjen 1997]. Poprvé se myšlenka na korespondenční formu vzdělávání objevuje v roce 1840. Izaac Pitman (vynálezce stenografie) začal korespondenčním způsobem vyučovat stenografii.

Etapu soukromého korespondenčního vzdělávání.

Etapu státní podpory korespondenčního vzdělávání.

V roce 1920 bylo v  Sovětském Svazu distanční vzdělávání integrováno do vysokoškolského studia. Zde také poprvé učili distančně i technické obory. Byl to velký zlom také poroto, že to ovlivnilo využití multimédií v distančním vzdělávání.

Výrazným mezníkem v rozvoji distančního vzdělávání byl vznik britské Open Univerzity, která navazovala na sovětský model. V roce 1969 byla schválena parlamentem, v roce 1969 – 1970 proběhl nábor zaměstnanců a již v roce 1971 začal první studijní rok. Těžištěm bylo vzdělávání dospělých [Prof. Shott, Open Univerzity, přednášky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějoviccích ve dnech 6. – 10.1.1997].

Open University se zasloužila výrazně o modernizaci tohoto studia, zavedení nových prvků do distančního studia a to zejména rozvoj vzdělávacích metod, nového efektivního organizačního modelu, účast univerzitních pedagogů na distančním vzdělávání, výzkum v oblasti didaktiky a pedagogiky distančního vzdělávání a vymezení role pedagogů a tutorů (lektorů).

DiV má oporu v nové legislativě. Vzdělávání dospělých a rozvoj nových forem rekvalifikace existuje v Japonsku (1970), Francii (1971), Itálii a Belgii (1973), Holandsku, Švédsku a Německu (1974).

ICDE (International Council for Distance Education) založena v roce 1938. EADTU (Evropean Associatio of Distance Teaching Universities) která umožňuje studovat některé obory distanční formou.
EUROPACE sdružuje skupinu vysokých technických škol a univerzit, které rozvíjejí vzdělávací programy pomocí družic.
EUROSTEP sdružuje uživatele družic pro programy odborné a všeobecné přípravy. CHANNELE televizní instituce vysílající výukové a informativní vzdělávací programy.
SATURN zabezpečuje spojení mezi otevřenými, resp. dálkovými univerzitami a malými institucemi dálkového vzdělávání sdruženými v AECS.
AECS (Association of European Correspodence School).
EDEN (European Distance Education Network) vznikla v roce 1991 a klade si za cíl podporu DiV ve střední a východní Evropě.
ČADUV (Česká asociace distančního univerzitního vzdělávání) vznikla v roce 1993 a klade si za cíl rozvoj DiV na našich univerzitách a současně reprezentuje své členy na mezinárodním fóru.

Protože britská Open University je v technologii distančního vzdělávání nejdále, ukážeme si, jak je zde realizované distanční vzdělávání [Prof. Shott, Open Univerzity, přednášky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějoviccích ve dnech 6. – 10.1.1997].

Je možné používat jednotlivé moduly i v jiných předmětech, a tak jejich vhodnou kombinací realizovat více předmětů bez nutnosti vytvářet pro každý předmět kompletní studijní podporu.
Tyto moduly lze podle potřeby velmi rychle modernizovat a doplňovat o nové poznatky.
Moduly lze s minimálními náklady měnit, ukáže-li se, že nejsou dostatečně srozumitelně připraveny a nebo mají jiné nedostatky.
Student sebou “netahá” zbytečně texty pro celý předmět, ale jen část, kterou právě studuje.

Pokud se někdo rozhodne, že bude studovat nějaký obor, setká se nejdříve s administrativními pracovníky, kteří jej podrobně informují o možnostech studia, pomohou mu podle jeho požadavků specifikovat, které předměty by měl studovat, aby dosáhl požadované úrovně vzdělání. Na základě jeho představ se mu snaží vybrat i způsob studia, který by uchazeči nejlépe vyhovoval co do časové náročnosti i způsobu. Podrobně jej informují o organizaci studia a usilují o co nejkomplexnější informace, aby se mohl student rozhodnout pro nejoptimálnější alternativu jak po stránce finanční, tak i co do tempa a tedy i časové náročnosti.

Protože je na Open University studium otevřené (open), nedělají se naprosto žádné přijímací zkoušky. Úroveň požadovaných znalostí se srovnává doplněním modulů, podle individuální potřeby jednotlivých studujících. Je to nutné, protože každý modul má naprosto přesně definovanou úroveň vstupních znalostí a stejně tak přesně definované docílené znalosti. Z toho důvodu je nutný přísně individuální přístup.

Co se týče finanční náročnosti, student kryje přibližně 40 % nákladů na studium a stát zbytek. Školné lze platit i na splátky.

Za studium každého studenta zodpovídá tutor. Tento má na starosti obvykle 18 studentů. Musí mít pedagogické schopnosti, bývá většinou externím pracovníkem a sám prošel kurz, který tutoruje.
Jeho kontakt se studentem bývá obvykle za půl roku následující:
Pět krát tři hodiny tutoriálu, který je nepovinný a obvykle se jej zúčastní asi 50% studentů, dvacet hodin rezidentní školy (presenční), tři hodiny zkoušky a asi padesát hodin individuálních konzultací. Tutor od studenta dostává zpracované úkoly, opravené posílá studentovi zpátky, podává individuální studijní rady, zajišťuje studentovi odborné konzultace (ovšem nepřednáší), pomáhá řešit studentovi problémy se studiem. Sleduje odevzdávání úkolů studentem a je oprávněn posunout termín odevzdání úkolu až o jeden týden. Pokud student potřebuje z vážných důvodů odklad delší, tutor odklad projednává s nadřízenými. Lze domluvit eventuelně i změnu úkolu nebo jeho vynechání, toto se ovšem děje velice individuálně a není to běžné. Styk studenta s tutorem je telefonem, emailem, faxem a nebo osobně.

Balík studijních materiálů obvykle obsahuje šestnáct studijních jednotek, přičemž studijní jednotka předpokládá 10 až 15 hodin práce (jak již bylo uvedeno dříve, je to práce na jeden týden). Každá studijní jednotka obsahuje knihu a potřebné multimediální podpory. V každém balíku nalezne student kromě studijních materiálů také podrobné informace ke studiu. Najde zde termíny pro odesílání dílčích úkolů, zkoušek, tutoriálů, povinných seminářů, ale i veškeré potřebné informace týkající se organizace studia, kontakty na tutora a spolužáky, kontakty na organizaci a vůbec vše potřebné, aby se mohl bez dalšího dotazování v klidu pustit do studia. Pokud je třeba a některé obory to umožňují, dostane i zapůjčeny laboratorní pomůcky, které bude potřebovat pro plnění úkolů spojených se studiem. Tyto pomůcky však po ukončení musí vrátit. V případě, že nelze tak učinit, je nutné pro získání příslušných dovedností pracovat na specializovaném pracovišti, má zde i přesné termíny a informace o těchto presenčních blocích. Balíky jsou natolik kompletní, že obsahují všechny potřebné informace pro studium. Nesmí chybět nic, co by musel student vyhledávat jinde.

Zkoušky jsou dělány na celém světě ve stejný den a dokonce i ve stejný čas. (Dokonce, je-li student námořníkem na ponorce, kapitán dostane před vyplutím zapečetěnou obálku, kterou v daný čas vyjme ze sejfu, předá námořníkovi, ten vypracuje odpovědi a ve stanovenou dobu to kapitán opět vezme a dá do sejfu. Až přistanou, předá práci dohodnutým způsobem k oklasifikování.) Na otázky nesmí student nalézt odpověď přímo v materiálech. Musí odpověď vytvořit na základě studia. Na každou otázku jsou přesně vypracovány možné odpovědi. Pokud je odpověď jiná, musí se ten co opravuje spojit ještě se dvěma dalšími a dohodnout se na tom, zda je odpověď správná. Je zajímavé, že se nevyskytuje velké procento těch, co nějakým způsobem opisují (ani dílčí úkoly). Jsou to opravdu ojedinělé případy a pokud se na ně přijde, je to pro studenty nepříjemné.

Protože některé obory nelze úplně převést na distanční formu, musí některé jeho části zůstat presenční. Takovéto formě studia pak říkáme kombinované studium.

Organizace takovýchto forem studia je náročná a tak je nutné ji přenechat specializovaným pracovištím, centrům distančního vzdělávání, která jsou již dnes na mnoha místech republiky (Brno, Liberec, Praha, České Budějovice, Olomouc, a další). Pedagogická centra by měla další vzdělávání pedagogických pracovníků zajišťovat ve spolupráci s centry distančního vzdělávání, a odborníci z vysokých škol se musí podílet na jejich realizaci jako autoři, konzultanti nebo pedagogové.

Koncem roku 1998 byl završen projekt (RS 98013) pod názvem “Koncepce dalšího vzdělávání učitelů s využitím distanční vzdělávací technologie”. Jeho odpovědným řešitelem byla RNDr. Helena Zlámalová, CSc., vedoucí Národního centra distančního vzdělávání, Centra pro studium vysokého školství, Praha.

PhDr. Jana Kohnová, vedoucí Střediska výzkumu a inovací dalšího vzdělávání učitelů, Ústav výzkumu a rozvoje školství, Pedagogická fakulta UK, Praha

Ing. Ivana Sládková, Centrum pro studium vysokého školství, Praha

Výsledky ankety lze shrnout takto:

Dalšími kroky, které nejsou méně důležité a musí následovat po prvním, je vytvoření sítě tutorů a podstatné zlepšení servisu pro studenty. Neméně důležité je začít využívat počítače a internet.

Styk studentů s tutory prostřednictvím pošty, telefonu či faxu je poměrně omezené. Problematicky se předávají obrazové i zvukové informace, procházejí odděleně a jejich přenos je mnohdy i časově náročný. Tyto nedostatky odstraňuje použití počítačů a internetu.

Počítače jsou schopny jak audio tak i video prezentace. Můžeme pomocí nich provádět interaktivní výuku. Program může reagovat na odpovědi studenta a podle toho sám řídit rychlost a logistiku jeho výuky a tak se optimálně přizpůsobovat schopnostem a znalostem studenta.

Psané texty jsou a budou ovšem stále nezastupitelné. Jednak z důvodu použitelnosti v místech, kde není počítač (při cestě z a do zaměstnání, na dovolené či o víkendu na chalupě apod.), ale také proto, že většina lidí je zvyklá pracovat s tištěnými texty a je to pro ně přirozené a práce s nimi se nám jeví jako daleko přehlednější.

Navíc ještě dlouho nebude počítač standardním vybavením každé domácnosti. O připojení na internet nemluvě. Využití počítače v distančním vzdělávání je možné pouze tehdy, kdy je člověk schopen s počítačem pracovat zcela automaticky (tak jako s papírem a tužkou). Až bude pro něj práce s počítačem přirozená a nebude muset myslet na nic jiného, než na vlastní studium.

I zde lze pro tvorbu využít počítače a audio i video sekvence lze z počítače přenést na video nebo audio pásky.

Internet je dalším mocným nástrojem, který stále více nabývá na důležitosti a v budoucnosti si již bez něj nelze studium představit. Je to nevyčerpatelná studnice informací. Informace zde mohou být prakticky ihned po jejich získání (dříve byla rychlost jejich šíření dána schopností jejich tisku a distribuce).

Tutor může dohodnout konzultaci studentovi s příslušným odborníkem a ten se pak prostřednictvím internetu může se studentem spojit a pomoci mu. Za použití všech dostupných komunikačních technologií může poradit a vysvětlit potřebné. Student může posílat přes internet vypracované úkoly, a opět dostávat opravené, je možné také přímo zadávat testy a ty automaticky vyhodnocovat. Tím se šetří poměrně dost času tutorovi i pedagogům, kteří příslušné testy opravují a student hned ví, jak zvládnul probíranou látku. Tutor pomocí plnění úkolů přes internetu pohodlně sleduje práci studenta a může, je-li třeba, nalézt možnost, jak studentovi pomoci, má-li problémy.

Výukové podpory lze, vzhledem k jejich struktuře, na dálku modifikovat, inovovat nebo doplňovat.

V současné době se velmi rozšířil počet počítačů na školách základních i středních. Bohužel však mnoho z nich nesplňuje požadavky na slušný multimediální systém, o připojení k internetu nemluvě. Ve školách jsou často používány pouze pro výuku programování, hry a mnohdy k surfování po inernetu. S lítostí je třeba konstatovat, že není kladený důraz na zvládnutí dostatečné uživatelské úrovně studentů a jejich vybavení potřebnými návyky. Ze středních škol by měli odcházet studenti se základními znalostmi práce se soubory, s textovými editory, tabulkovými kalkulátory, grafickými editory, s internetem a elektronickou poštou. Bohužel tomu tak zatím není vždy a vysoké školy, místo aby učily využití počítačů v příslušných odborných oblastech a didaktikách odpovídajících budoucí aprobaci studenta, doučují základní uživatelský přístup a tím suplují chybějící a nesprávnou výuku škol středních. Je to způsobeno ovšem nejen stavem techniky, ale také nedostatečnými znalostmi nebo nezájmem pedagogů, kteří vyučují informační technologie.

Do budoucna je nutné tyto chyby napravit. Je třeba se pečlivě věnovat výuce pedagogů, kteří budou učit informační technologie a nejen je. Je třeba je všechny učitele vybavit širokými znalostmi o možnostech použití počítačů, používání počítačů se především jim musí stát přirozené a ve své výuce musí studentům ukazovat výhody použití informačních technologií. Musí také požadovat po studentech aby počítače používali a jejich používání, aby se jim stalo přirozené. Ukázat studentům, jak mohou hledat informace na internetu, protože jak již bylo řečeno, internet je obrovská encyklopedie znalostí ze všech oborů lidského bytí. Studenti musí pochopit, že používání počítače již patří k základní gramotnosti, stejně jako čtení a psaní.

Při výběru počítačové platformy a softwarové podpory je třeba brát v úvahu potřeby společnosti a rozšířenosti té které technologie, operačních systémů, nebo specializovaných programů.