Příspěvek pro Webový portál MU v Brně

 

„Podpora učitelů a škol při tvorbě školních vzdělávacích programů“

 

 

Modul:

 

 

3. Střední odborné vzdělávání

 

Submodul:

 

 

3.4. Učební pomůcky a využití ICT ve výuce

odborného výcviku

Název příspěvku:

 

 

Nové prvky v metodické práci učitele odborného výcviku s využitím didaktické techniky na SOU

Forma příspěvku:

 

Word , PP, Excel

Pracoviště:

 

Katedra didaktických technologií

Pedagogická fakulta MU

Autoři:

 

 

 Miroslav Čadílek, (Pavel Konupčík)

 

Adresa autora:

(E-mail, aj.)

 

 

 cadilek@ped.muni.cz

 

Klíčová slova:

(max. 10 slov)

 

 

Metodika., modulová forma výuky,odborný výcvik, instruktáž ,multimediální počítač, dataprojektor, software, video, audio.

 

Reference:

(literatura, webové stránky aj.)

 

Čadílek, M. Didaktika praktického vyučování I. Brno: CERM Akademické nakladatelství s.r.o., 2003.

Čadílek, M.- Stejskalová P. Didaktika praktického vyučováníII. Brno: CERM Akademické nakladatelství s.r.o., 2003.

Čadílek, M.- Loveček A.. Didaktika odborných předmětů. Brno: CERM Akademické nakladatelství s.r.o., 2003.

 

Uvedené publikace najdete na adrese: 

http://trafficedu.ped.muni.cz/komwww/webform1.aspx

      (pro prohlížení zadejte -  UČO: studijni  Heslo: opora

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Osnova příspěvku :

 

Úvod

  1. Modulové uspořádání obsahu učiva
  2. Vymezování výcvikových cílů v odborném výcviku
  3. Prostředky odborného výcviku
  4. Nové trendy - multimédia
  5. Instruktážní učebna
  6. Instruktáž -nejčastěji užívaná metoda v odborném výcviku s využitím vhodné didaktické techniky
  7. Příklady využití didaktické techniky pro procvičování a opakování učiva odborného výcviku:

 

 

 Úvod

Cílem tohoto příspěvku je ukázat možnosti, jak lze moderní didaktickou techniku využit   ve výuce předmětů praktického vyučování, zejména při instruktážích, k samotné práci studentů při cvičení, opakování a procvičování pracovních dovedností.

V předmětech praktického vyučování, především v odborném výcviku jako hlavním předmětu učebních oborů, se budeme orientovat především na zefektivnění výuky, se zaměřením na trvalost a praktické uplatnění získaných vědomostí a dovedností, podle potřeb zaměstnavatelů tak, aby absolventi nacházeli co nejlepší uplatnění na trhu práce. Při přípravě vlastních školních vzdělávacích programů (dále jen ŠVP), budou mít školy větší volnost ve výběru toho co a jak budou učit. To však znamená i větší zodpovědnost ve výběru obsahu, forem a prostředků výuky tak, aby žáci dokázali zvládnout náročné technologie svých oborů a při tom osvojování nových dovedností a získávání pracovních návyků bylo pro žáky zajímavé. Jeden z nutných  předpokladů pro splnění těchto cílů je postupný přechod  na modulovou formou výuky, ve spojení   s promyšleným, využíváním moderní didaktické technologie.


 

1.Modulové uspořádání obsahu učiva

Jeho ověřování se v současné době realizuje v učilištích, ve kterých jsou pro  to vytvořeny podmínky a postupně by se mělo rozšiřovat.  Zpracování programů odborné přípravy při využití modulů  umožňuje značnou variabilitu a poskytuje různé možnosti při  realizaci postupných cílů přípravy na povolání. Pro zavedení  modulového systému v celém odvětví, po jeho ověření, je třeba  vytvořit potřebné podmínky a to především vypracovat katalogy  povolání, stanovit kvalifikační stupně a postupně organizačně  i materiálně připravit na tyto podstatné změny i vzdělávací  instituce a především výchovné pracovníky na všech úsecích školy. Učitelé odborného výcviku například musí kvalifikovaně zvládnout výuku obsahu hlavního odborného předmětu a to v rámci výuky odborného výcviku. Tak vznikne předpoklad vzniku nového  integrovaného nosného předmětu, jehož obsahem budou odborné dovednosti a s tím související odborné vědomosti příslušného oboru.

 Modul je přesně definovaná, jednoznačně vymezená vzdělávací a výcviková jednotka. Je to blok učiva, který tvoří  uzavřený celek. Např. "Ruční zpracování kovů", "Strojní  obrábění kovů", "Základy instalace vodovodních systémů",  "Základy instalace plynovodních systémů", „Šití prádla“ „Základní zednické práce“, „Obkladačské práce“, „Výrodky studené kuchyně“ aj.

 Z jednotlivých modulů pak lze sestavit několik vzdělávacích  programů. Zabýváme-li se obsahem vzdělávání budeme používat  termín - vzdělávací modul. Vzdělávací moduly ještě dále  rozlišujeme podle obsahu a zařazení na:

 přípravné vzdělávací moduly

 základní vzdělávací moduly

 volitelné vzdělávací moduly

 odborné vzdělávací moduly

 Vzdělávací program je tvořen z jednotlivých výše uvedených vzdělávacích modulů. Má přesně vymezený a ohraničený obsah, především  proto, aby se nepřekrýval s obsahem ostatních modulů.

 Každý vzdělávací modul je vymezen:

 - vstupními požadavky kladenými na uchazeče

 - obsahem

 - metodickými pokyny pro vyučující

 - standardy (vědomosti a dovednosti), které musí zvládnout  ten, kdo modul absolvuje

 - stanoveným postupem ověřování (testy, kontrolní práce,  zkoušky)

 Vzdělávací program sestavený z jednotlivých vzdělávacích modulů vytváří  modulový systém. Ten se pak může inovovat a rozšiřovat podle  potřeby praxe. Tím jsou vytvořeny podmínky proto, aby se  z jednotlivých vzdělávacích modulů připravených pro celé odvětví, daly  sestavit různé vzdělávací programy vycházející z požadavků na  úroveň a kvalifikaci, která má být studiem získána a která je  praxí požadována.

 Obvykle jsou vypracovány dva typy programů , které jsou  odvozeny z obsahu činností příslušného odvětví.

 Jeden je zaměřen na zvládnutí přípravných a základních  modulů, výstupem bude získání nižší kvalifikace. Druhý je  široce zaměřen na komplexní ovládnutí jednotlivých odborností  v odvětví s možnou volbou speciálních činností. Oba programy  jsou vzájemně propustné, kvalifikace pracovníka se odvozuje  od počtu a druhu úspěšně zvládnutých vzdělávacích modulů.

Výhody modulového systému se též plně uplatní v efektivitě  a pohotovosti rekvalifikace pracovníků a v celoživotním  vzdělávání. Pracovník může kdykoliv navázat na úspěšně  zvládnutý vzdělávací modul (ověřeno zkouškou, vydán certifikát) a dále  si zvyšovat kvalifikaci v oboru.

 

Výběr učiva pro jednotlivé moduly

 Rozhodujícím faktorem při sestavování obsahu učiva odborného  výcviku každého vzdělávacího modulu jsou požadavky kladené na kvalifikaci dělníků  příslušného povolání.

 Obsah práce v dělnickém povolání vymezují tyto základní  faktory:

 - specifika odvětví (strojírenství,  elektrotechnika,stavebnictví doprava aj.)

 - výrobky, produkty

 - pracovní prostředky

 - - výrobní procesy a organizace práce

 - stupeň mechanizace a automatizace

 Podle těchto činitelů se shromážděné výrobně-technické  informace o obsahu pracovní činnosti dělníka zpracují  a uspořádají do obsahu učiva odpovídajícímu pedagogickým  požadavkům. Dostaneme tak  učivo didakticky  zpracované. Didaktické zpracování získaných  výrobně-technických informací o daném oboru má zásadní  význam pro přípravu kvalifikovaných dělníků. Takto zpracovaný  obsah odborného výcviku má žákům zabezpečovat dobré zvládnutí  základních  činností a schopnost uskutečňovat je  jako souhrn určitých pracovních a duševních úkonů v jejich  přesném sledu. Schopnost racionálně je provádět předpokládá,  že si žáci trvale osvojí určitý systém praktických znalostí,  dovedností a návyků.

 Při výběru učiva se prakticky vychází z podkladů  zpracovaných přímo k tomu účelu - charakteristiky profesního  pole, ve které je uvedeno, co má žák umět a na jaké úrovni.  Dále se vychází  z materiálů zpracovaných pro jiné účely - kvalifikační  katalog dělnických povolání, který se skládá ze souboru  kvalifikačních charakteristik povolání příslušného odvětví a údajů získaných doplňkovým průzkumem.

 

Diferenciace učiva

 Při stanovení obsahu odborného výcviku vycházíme, jak už  bylo dříve řečeno, z požadavků na kvalifikaci dělníků  příslušného povolání. Řídíme se tím, co mají žáci po vyučení  znát, a co mají umět, aby zvládli práce svého oboru. To je  relativně jednotný společenský požadavek na úroveň  absolventů.Vedle toho je nutno přihlédnout k tomu, že schopnosti žáků,  kteří se pro dané povolání připravují, jsou značně rozdílné.

 Tato východiska vedou nutně k požadavku na diferenciaci  učiva. Základem pro takovou diferenciaci je rozdělení učiva  na učivo základní a učivo rozšiřující.

 Při zařazování učiva do příslušné kategorie vycházíme  z bezprostředních a perspektivních požadavků na úroveň  znalosti a dovednosti absolventa.

 Bezprostředním požadavkem na přípravu k povolání je, aby  absolventi odpovídajícího učebního nebo studijního oboru byli  schopni ihned po ukončení přípravy vykonávat základní práce  v normované kvalitě i čase. Tímto požadavkem je stanovena  minimální hranice učiva jak z hlediska jeho obsahu - základní  práce, tak z hlediska stupně jeho osvojení - v normované  kvalitě i čase. Toto minimum učiva je základním učivem pro daný obor.

 Perspektivním požadavkem je, aby absolventi byli schopni po  určité době praxe vykonávat složitější práce nebo samostatně  vykonávat příslušné povolání. Tyto požadavky vymezují  horní hranici učiva, a to z hlediska jeho obsahu  a struktury, nikoliv z hlediska stupně osvojení. Toto  považujeme za rozšiřující učivo.

Rozdíly ve stupni osvojení základního učiva mezi  podprůměrnými a velmi dobrými učni se vyrovnají  při procvičení a upevňování, kde se souborné práce  zadávají diferencovaně, individuálně podle schopnosti učňů. Tento  postup je reálný za předpokladu že do obsahu odborného  výcviku bude zařazeno asi 60% učiva základního a  až  40%  učiva rozšiřujícího.

 

Příklad diferenciace učiva

 

 základní učivo             rozšiřující učivo            procvičování a upevňování.

 O1       > O2                               >O3                                    > O1+ O2+O3

             

 nebo:

 zákl.učivo        procvič.a upev.            rozšiř.učivo                  procvič. a upev.

 O1     >O2                                            >O3                   

                        >O1 + O2                                                        > O1+ O2+ O3  

 

2.Vymezování výcvikových cílů v odborném výcviku

 Zaměříme se na vymezování výcvikových cílů učitelem odborného výcviku při zpracování tematických plánů a příprav na  učební den.

 V řadě případů místo stanovení cíle učitel popisuje, co  bude ve vyučovacím dnu dělat sám. Kromě toho cíle vymezuje  příliš obecně a popis cíle redukuje na stručné vyjádření  obsahem učiva.

 Příklady takovýchto nesprávně stanovených výcvikových cílů:

 "Žák má získat základní dovednosti z montáže domovních  rozvodů. - (přílišná obecnost).

 "Montáž vodovodních rozvodů", "Opravy vodovodních rozvodů" -  (nahrazování cílů obsahem učiva).

 "Ukázat žákům montáž vodovodních rozvodů" "Seznámit žáky s  opravami vodovodních rozvodů" - (namísto cíle popisuje učitel,co bude dělat sám).

 Otázce vymezování vzdělávacích cílů věnuje značnou  pozornost teorie a praxe programového učení. Byly  rozpracovány metody vymezování jasných a kontrolovatelných  cílů, jejichž základním společným znakem je vymezení cíle  v jazyce žákova výkonu. Protože se žákův výkon vymezuje  činností - operací, kterou se má naučit v určité etapě učení,  zpravidla ve vyučovací jednotce, označují se tyto cíle jako  operacionalizované cíle. Operacionalizovaný cíl tvoří  zpravidla tři složky :

 - požadovaná činnost

 - podmínky činnosti

 - norma činnosti (kvalita a rychlost - výkon)

 

 Takto stanovený cíl odpovídá nejlépe požadavkům  odborného výcviku. Základní složkou, která je jádrem  operacionalizovaného cíle, je požadovaná činnost žáka. Má být  vyjádřena formou pozorovatelné činnosti, jíž má žák  prokázat, že dosáhl zamyšleného cíle. Vyjadřuje se druhem  činnosti a předmětem činnosti. Např.: Ušit kalhoty. Opravit domácí elektrospotřebiče. Smontovat rozvod  studené vody. Opravit vodovodní rozvod studené vody. Pro zdůraznění cíle je vhodné  použít slovesa umět např.:Umět zhotovit výrobek podle výkresu.Umět smontovat rozvod studené vody. Umět opravit vodovodní  rozvod teplé vody. Umět opravit brzdový systém.  Použité sloveso, resp. slovesná vazba má být pokud možno  jednoznačná a má vyjadřovat pozorovatelnou činnost. Proto se  při formulování operacionalizovaných cílů nemá používat vazeb  jako: porozumět, vyjasnit si, mít přehled apod. Tyto  nejednoznačné vazby mají být nahrazeny tzv. aktivními slovesy  typu vyrobit, seřídit, smontovat, zhotovit, vyhledat, stanovit,  změřit, nastavit, vytřídit, zregulovat apod.

 Podmínky činnosti upřesňují požadovaný výkon tím, že  vymezují jeho rozsah nebo určují pracovní postup. Mohou se  týkat i pomůcek, pracovního místa, formy spolupráce apod.  např.: Umět řezat ostrý závit na trubkách závitovou hlavou.  Umět vykonat předběžnou tlakovou zkoušku a vyplnit předepsaný  protokol. Umět ušit sako z nastřihaných dílů s konečnou úpravou.

 Normou činnosti, (kvalitou a rychlostí - výkonem) se stanoví  minimální požadavek na úroveň činnosti, o které lze ještě  prohlásit, že vyhovuje požadavku splnění cíle. Norma může být  vyjádřena např. minimálním počtem správných řešení,  tolerovanou nepřesností nebo časovým limitem při dodržení  požadované přesnosti. Nejčastěji se kvalita výkonu vyjadřuje  technickými normami a rychlost výkonu výkonovou normou.

 Výcvikový cíl je tedy formulován formou žákovy činnosti, učitel jej konkretizuje především na téma, podtéma a vyučovací  den. Učitel předem oznámí žákům výcvikový cíl vyučovacího dne  a společně s nimi průběžně i na závěr dne, jeho plnění  kontroluje. Žáci musí vědět v každé fázi výuky, jak se jim  daří plnit stanovený cíl.

 Příklad stanovení výcvikového cíle na učební den: "Umět  osadit otopná tělesa, podle projektu, dodržet stanovené  tolerance nastavení, včetně pokynů výrobce".

 Takto stanovený operacionalizovaný cíl obsahuje všechny tři  složky:

 - požadovaná činnost: osadit otopná tělesa  

- podmínky činnosti : podle projetu

 - norma (kvalita výkonu): ve stanovené toleranci

 Zatímco v teoretických předmětech není nezbytnou  podmínkou, aby každý operacionalizovaný cíl obsahoval všechny  tři podmínky, v odborném výcviku je to žádoucí. V počátečních  fázích výuky nové činnosti se zaměřujeme při stanovování  normy především na požadovanou přesnost a později i na časovou  normu s dodržením požadované přesnosti.

 

 Struktura učiva

Při výuce jednotlivých témat můžeme zjistit, že mnoho  operací daného oboru má řadu společných úkonů, nebo lépe  skupin úkonů. Z tohoto hlediska můžeme v každém pracovním  procesu rozlišit čtyři základní fáze:

 fázi přípravnou, výkonnou, řídící (regulační) a kontrolní.

 

 V každé fázi rozlišujeme intelektuální a manuální pracovní  činnosti.

 Příklad struktury pracovních činností jedné operace rozdělené  do uvedených čtyř fází :

 

 Přípravné pracovní činnosti

 1. Seznámení s pracovním úkolem

 2. Studium technické dokumentace

 3. Stanovení pracovního postupu

 4. Kontrola stroje a jeho běžná údržba

 5. Upnutí řezných nástrojů

 6. Upnutí a seřízení upínadel a opěrek

 7. Stanovení a nastavení řezných podmínek

 

Výkonné a řídící pracovní činnosti

 1. Ustavení a upnutí obrobku

 2. Spuštění stroje a uvedení nástroje do řezu

 3. Vyvedení nástroje z řezu a vypnutí stroje

 4. Vyjmutí obrobku z upínadel

 

 Kontrolní pracovní činnosti:

 1. Kontrola chodu stroje

 2. Kontrola činnosti nástrojů

 3. Kontrola drsnosti obrábění

 4. Kontrola rozměrů a geometrického tvaru ploch

 Strukturální analýza pracovních činností má pro vymezování  a uspořádání učiva důležitý význam, protože umožňuje poměrně  přesné srovnání struktury činností u jednotlivých operací  v oboru a u příbuzných oborů, pomocí toho pak provést  integraci obsahu přípravy více příbuzných oborů do společného základu. (důležité pro zpracování ŠVP)

 U technických oborů se setkáváme s velkým počtem pracovních  činností a dají se třídit podle různých hledisek. Při třídění  pracovních činností z hlediska jejich výuky je důležité  především to, jak při jednotlivých pracích na sebe vzájemně  působí pracovník a pracovní prostředí.

 Tak lze rozdělit pracovní činnosti v jednotlivých oborech:

a) Podle stupně vývoje výroby, vědy a techniky na:

 - práce s ručními nástroji

 - práce s použitím strojů

 - práce na určitém stupni automatizace

 Na každém z těchto stupňů jsou jiné přípravné, výkonné,  řídící a kontrolní činnosti, jiné požadavky na vědomosti a  dovednosti.

 

 b) Podle stupně kvalifikace a nezbytného odborného vzdělání na:

 - práce pomocné (dělník zacvičený)

 - práce vyžadující kratší výcvik (dělník zaučený)

 - práce s nižší kvalifikací (dělník vyučený)

 - práce s vyšší kvalifikací (středoškolák)

 - práce s nejvyšší kvalifikací (vysokoškolák)

 Rozdíly mezi těmito skupinami jsou nejen v druhu, množství a  kvalitě vědomostí a dovedností, ale především v povaze  pracovních úkonů, v jejich náročnosti, rozmanitosti a  odpovědnosti. S tím souvisí i rozdílná motivace k volbě  povolání a při vlastní přípravě na povolání.

 U takto rozčleněných pracovních činností pak můžeme  charakterizovat, které vědomosti a dovednosti si pracovník  k jejich vykonávání musí osvojit, jaké musí mít schopnosti a  jaké musí získat dovednosti a návyky.

 

Odkaz1:

 

 

3.Prostředky odborného výcviku

Obecně za prostředky považujeme ty skutečnosti (předměty  a jevy), které slouží a pomáhají k dosažení vytčených cílů.

Lze je rozdělit na materiální a nemateriální.

 Spjatost a determinovanost podmínek a prostředků odborného  výcviku s podmínkami a prostředky pracovního procesu  příslušného oboru zdůvodňuje, proč vytváření především  materiálních podmínek odborného výcviku je nezbytné, ale rovněž  ekonomicky náročnější než v teoretickém vyučování.

 

 

MATERIÁLNÍ PROSTŘEDKY OV

 

 


Výrobní prostředky                                  Didaktické prostředky

(příslušného oboru)                                    - Vyučovací pomůcky

                                                                - Didaktická technika

 

Do výrobních prostředků a pracovních předmětů příslušného  oboru patří základní vybavení stroji, nástroji, měřidly  a veškerou technikou potřebnou pro výuku odborného  výcviku.

 Tato technika je v učilištních prostorách (uč. dílnách, uč.  pracovištích, laboratořích, cvičných pracovištích) rozmístěna  z hlediska technických a didaktických požadavků (rozdělení  podle učebních skupin a ročníků).

Didaktické materiální prostředky slouží k usnadnění pochopení  učiva, ale i k usnadnění nácviku dovedností v odborném  výcviku.

 Pro jejich použití nutno zdůraznit, že jsou prostředkem,  nikoliv cílem, a že je používáme v odborném výcviku zásadně  pro zefektivnění vyučovacího procesu. Názornost v odborném  výcviku často nejlépe zajistíme prostřednictvím skutečných  strojů, nástrojů, měřidel, výrobních pomůcek, popř.  jednoduchých modelů.

 Jinak v odpovídající míře využíváme vyučovacích pomůcek  i didaktické techniky, a to většinou při instruktáži.

 

4. Nové trendy - multimédia

 

Výuka odborného výcviku s využitím moderních projekčních přístrojů

   

V nových podmínkách organizace odborného výcviku prostřednictvím nové techniky lze zefektivnit  vyučovací proces ve všech částech učebního dne a vytvořit vhodné podmínky i pro přípravu  žáků na vyučování a procvičování probraného učiva mimo vyučování.

 

V současné době se stále více hovoří o multimédiích a multimediálních programech. Základem je multimediální počítač.

Multimediální počítač je standardní počítač doplněný o zvukovou kartu,mechaniku CD ROM a další zařízení. Je rychlejší má větší operační paměť a přes tak zvaný USB vstup (port) můžeme připojovat další komponenty pro multimediální aplikace jako jsou  například WWW kamery pro video konference. Tyto kamerky jsou většinou opatřeny velmi citlivým mikrofonem. Připojení aktivních reproduktorů (se zesilovačem) je samozřejmostí. Mezi další periferie patří digitální fotoaparát, digitální videokamera, digitální audio záznamník, vizualizér, přenosný "Flash" disk, skener, barevná tiskárna, elektronické pero "Tablet". Přes speciální video kartu s televizním a rozhlasovým tunerem lze poslouchat velmi kvalitně rozhlas a sledovat televizi a to i ze satelitních vysílačů digitálně. K multimediálnímu počítači je možné také připojit běžný VHS videotekordér. Kromě mechaniky CD ROM bývá někdy tento počítač vybaven i mechanikou pro přehrávání DVD disků. Pro hraní počítačových her je možné dokoupit různé typy joysticků (ovladačů). V současné době většina nových počítačů již nese označení multimediální. Zvuková karta je většinou součástí základní desky počítače a mechanika CD ROM je běžnou záležitostí.

Pro výukové účely budeme na takovém počítači nejčastěji prezentovat multimediální výukové programy. Je možné si položit otázku v čem se liší multimediální výukový program od sledování výukového videofilmu. V obou případech jsou splněny dvě složky obraz a zvuk. Pokud žák sleduje video nelze jednoznačně stanovit míru soustředění na promítaný děj a žák může myslet třeba na odpolední zábavu. U multimediálního počítače vstupuje třetí složka a to je interakce, to znamená, že bez aktivní činnosti žáka multimediální program nebude postupovat dál. Žák podle svého tempa zpravidla řeší úkoly nebo sleduje děj, do kterého aktivně zasahuje, jinak se program zastaví.

 

Moderní výuka tedy využívá multimediální počítač, dataprojektor, vizualizér,  a videorekordér. Předpokládá se také vysokorychlostní připojení na Internet.

Tuto didaktickou techniku by tedy měla mít každá moderní odborná učebna .

 

 

5. Instruktážní učebna

Instruktážní učebna pro odborný výcvik patří do kategorie  odborných učeben pro určitý předmět (jako např. kreslírna, učebna jazyková, fyzikální, chemická);

Materiální vybavení instruktážní učebny je primárně určeno pro úvodní instruktáže, procvičování teoreticky náročnějších částí učiva, prohlubování a opakování učiva.

 

Proto  instruktážní učebna by měla být vybavena těmito přístroji:

multimediálním počítačem

videorekordérem

dataprojektorem

vizualizérem

videokamerou

digitálním fotoaparátem

tiskárnou.

Vhodná je též

interaktivní tabule se snímací jednotkou je vybavena snímací jednotkou, která je propojena s počítačem a tiskárnou. Jakýkoliv záznam na tabuli se přenáší do počítače nebo přímo na tiskárnu, která může vytisknout libovolný počet výtisků. Záznam se provádí speciálními popisovači, které přebírají funkci počítačové myši.

 

 

Interaktivní tabule se snímací jednotkou.

 

Jaké pomůcky lze  pomocí moderní didaktické techniky při instruktáži prezentovat:

 

6. Instruktáž -nejčastěji užívaná metoda v odborném výcviku s využitím vhodné didaktické techniky

Instruktáž je nejčastěji používaná kombinovaná  vyučovací metoda při výuce praktických dovedností. Tato  metoda je často označována jako komplexní metoda. Výuka  odborného výcviku předpokládá použití instruktáže ve všech  jejích rozmanitých obměnách.

 Instruktáž je základní prostředek mistra odborné  výchovy, při které používá několik klasických vyučovacích metod  v různém poměru se zřetelem k výuce konkrétních pracovních  činností. Z hlediska zdroje poznání jsou to metody  slovní, metody pozorování a metody pracovní. Při instruktáži  dochází k předávání obsahu učiva žákům a současně  k počátečnímu osvojování učiva (1. fáze učení senzomotorickým  dovednostem).

 Učitel působí při instruktáži vždy na několik smyslů žáků  současně a vyžaduje od nich soustředěnou pozornost. Proto by  měla být instruktáž obsahově přiměřená vyspělosti žáků  a časově omezená  maximálně do 30 minut, aby ji žáci mohli bez větší  únavy účinně sledovat.

 Úvodní instruktáž je metodicky nejnáročnější a zařazuje se na  začátek nového tematického celku nebo na začátek učebního  dne, ve kterém bude probíráno nové učivo. Úvodní instruktáž zahajuje učitel stanovením cíle tematického  celku nebo vyučovacího dne, zdůvodněním důležitosti a rozsahu  nové pracovní činnosti a učně tak vhodně motivuje. Zde užívá  výkladu, besedy, ukázek prací, hotových výrobků.

Před  instruktáži k náročnému tematickému celku lze použít exkurze do  provozu,  nebo     s použitím multimediálního počítače, dataprojektoru a videorekorderu promítnout instrukční videozáznam.

 

Odkaz 2:

 

V počátku úvodní instruktáže pak učitel ověří základní  teoretické znalosti tématu (pokud teorie předcházela praxi) např. testem.  Nemají-li žáci teoretické znalosti bezprostředně potřebné pro  novou pracovní činnost, musí učitel nezbytnou teorii probrat.

Zde zas muže využit multimediálního počítač a vhodně vybraný vzdělávací software.

 

Odkaz3:

 

Poté následuje těžiště úvodní instruktáže - předvedení nové  pracovní činnosti. Učitel zde předvádí žákům nové pracovní  úkony a operace tak, aby každý získal správnou představu  o jejich průběhu a postupu pracovní činnosti. Podle toho jak  názorně, přesvědčivě a přesně učitel předvede práci, kterou se mají  žáci naučit, tak oni vědomě a přesně pochopí a správně budou  provádět to, co jim bylo ukázáno.

 

Odkazy:    4,   5,   6,  7:

 

 Pro předvádění lze zobecnit následující postup:

 1. Když učitel práci předvádí, od žáka to vyžaduje pozorování.  Proto učitel musí volit vhodné místo pro předvádění, ale i pro  pozorování žáků. Žáci musí všichni dobře vidět předváděnou  činnost. Pozor na to, aby si nevytvářeli zrcadlový obraz.

 

2. Předvádění učitel doprovází nezbytně nutným výkladem. Je  třeba zdůrazňovat jen hlavní, nejtypičtější  a charakteristické prvky úkonů. Proto se často používá videozáznam neozvučený. Pomůcky a jejich prezentaci volí učitel tak, aby usnadnily pochopení předváděného pracovního postupu a neodpoutávaly pozornost.

3.    Učitel sám si v rámci přípravy na vyučování předváděnou  práci znovu projde s cílem předvést práci přesně, bez  zbytečných pohybů a použije pomůcky jen nezbytně nutné.

4.    Složitou činnost předvede nejprve celou, v normálním  pracovním tempu – zde je vhodný videozáznam. Potom po částech a pomalu, popřípadě  zastaví pohyb nástroje v různých jeho polohách nebo složitý úkon vrací a závěrem  předvede celou operaci sám.

5.    Při předvádění a vysvětlování jakékoliv práce je nutno  upozornit žáky na možné chyby a nepřesnosti.

6.    Po předvedení je účelné, aby dva nebo tři žáci práci  opakovali. Opakování má být uvědomělé, co nejpřesnější  napodobení předvedeného. Učitel žáky podle potřeby opravuje,  případně může příslušný úkon nebo operaci předvést znovu  nebo ještě jednou na videozáznamu.

7.    Kontrolními otázkami, kterými si učitel ověří pochopení  postupu práce u dalších žáků, a zadáním práce na nácvik  učiva úvodní instruktáž končí.

 

Přestože je instruktáž nejdůležitějším prostředkem mistra  odborné výchovy při vyučování, vymezujeme na ni čas pouze  nezbytně nutný. Čas věnovaný instruktážím  by neměl překročit podle náročnosti oboru 10, maximálně 15%  celkového času stanoveného pro odborný výcvik.

 

7. Příklady využití didaktické techniky pro procvičování a opakování učiva odborného výcviku:

 

Odkaz : 8,  9, 10

 

Některé  příklady v odkazech  vznikly při zpracování  bakalářských prací a ve cvičeních z didaktické technologie, pod vedením učitelů katedry didaktických technologií PdF MU. V tomto příspěvku slouží výhradně jen k prohlížení jako příklady, čím takové pomůcky vytvořit a jak je prezentovat.